
Ad „V zájmu budoucnosti země“
Publikujeme polemický text Martina Odehnala, který reaguje na komentář Boba Kartouse, který vyšel 24.9. v Lidových novinách pod názvem V zájmu budoucnosti země (ZDE).
Po přečtení článku B. Kartouse na téma inkluze („V zájmu budoucnosti země“) v LN jsme se napřed trochu zhádali po mailu, poté jsme oba usoudili, že věcná argumentace bude lepší než si vzájemně oblepovat hlavy co nejšťavnatějšími nálepkami. B. Kartous mi nabídl zveřejnění mých argumentů a návrhů řešení, já se o to tímto pokusím.
Velmi stručná rekapitulace: BK tvrdí, že zejména příklad Finska ukazuje, že je možné vzdělávat v běžné škole žáky se všemi druhy zdravotního postižení, dostane-li se těmto náležité podpory. Já sice považuji novelu školského zákona obecně za nesporný krok vpřed, nicméně poukazuji na to, že úspěšnost inkluze zásadně ovlivňují konkrétní „parametry“ příslušného typu zdravotního postižení.
Nejprve k cíli inkluzivního vzdělávání. Asi jen úchylný sadista by veřejně deklaroval, že by měl žák se zdravotním postižením v běžné škole „prosperovat“ hůře než v té speciální. Že tedy hlavním cílem inkluze je prostě „nacpat“ všechny děti dohromady, s tím, že jim jen „vyskladníme“ jakési prostředky podpory podle nějakého katalogu a „nazdar-bazar“, aniž by nám záleželo na tom, jak se jedno každé dítě v té škole skutečně cítí. Škola totiž není zdaleka jen jakousi „výrobní linkou“ na vzdělání, nýbrž současně také (a z pohledu dítěte v první až stodesáté řadě!) prostředím sociálním, kde právě kvalita nespočetných interakcí s ostatními určuje, jaký vztah ke vzdělávání (i do dalekého budoucna) dítě získá.
Začnu proto tím, co je nejdůležitější pro samotné dítě. Pouhé přeřazení žáka se zdravotním postižením do „běžné“ třídy není pražádnou hodnotou samou o sobě – jestliže je v každodenním životě školy žák pro svůj hendikep svým okolím fakticky „odsunut“ na okraj celé skupiny vrstevníků, stane-li se navíc vysmívaným ubožákem, ba dokonce otloukánkem, mění se kýžená inkluze ve svůj pravý opak: v devastující exkluzi nejhrubšího zrna. Kolik se toho zvládne naučit, je z pohledu dítěte samotného zcela podružné, je-li pro ně samotné pobývání ve škole infernem! Netřeba snad dodávat, že permanentní stres a stále hlubší frustrace z více či méně hostilního prostředí krajně negativně ovlivňuje i úspěšnost jeho vzdělávání.
Šance na úspěšné individuální včlenění je u různých druhů ZP velmi odlišná nejenom s ohledem na intelekt; zásadní je zejména potenciál komunikovat se spolužáky „jako rovný s rovným“. Stručně řečeno: nejnadějnější je to u žáků s tělesným a zrakovým postižením, podstatně horší u žáků se sluchovým a mentálním postižením. U posledních dvou kategorií pramení vážné obtíže z toho, že nedokáží se spolužáky plnohodnotně komunikovat: první neslyší, co mu povídají, druhý slyší, ale většinou nedokáže adekvátně (pokud vůbec) reagovat.
Ani to pochopitelně neznamená, že by museli všichni žáci se sluchovým, resp. mentálním postižením navštěvovat výhradně speciální školy – sociální exkluzi neslyšících lze čelit např. tak, že jich jednu inkluzivní třídu bude navštěvovat několik, budou zde mít k dispozici tlumočníka ovládající znakovou řeč, speciální učebnice respektující jejich limity rozvoje a vnímání „běžného“ jazyka atd.
Protože se však veškerá diskuse točí téměř výhradně jen kolem inkluze žáků s lehkým mentálním postižením, zaměřím se již výhradně na ně. Záměrně píšu o žácich a ne o dětech předškolního věku – zde nevidím při individuální inkluzi vůbec žádné problémy (tedy u dětí s LMP bez dalšího postižení).
Na tomto místě je již nutno zmínit vedle sociálního rozměru inkluzivního vzdělávání i stránku čistě vzdělávací. V rozhovoru pro iDNES se 26. 9. 2015 vyjádřila předsedkyně ČOSIV paní K. Laurenčíková doslova: „Domnívám se, že tuto skupinu dětí je skutečně možné vzdělávat podle běžného rámcového vzdělávacího programu, samozřejmě s individuálním vzdělávacím plánem a s individuálně nastavenými očekávanými výstupy v jednotlivých předmětech.“
Tato – řekněme – romantická představa mně silně evokuje románovou postavu panovačné dámy z jednoho z rozmarných příběhů P. G. Wodehouse, podle které by hluší moc dobře slyšeli, kdyby jen trochu chtěli. De facto se jedná o popření samotné existence mentálního postižení: to totiž zasahuje kognitivní funkce takového žáka do té míry, že s rostoucí mírou abstraktnosti učiva ve vyšších ročnících ZŠ naráží již v 6., nejpozději v 7. ročníku ZŠ na finální limity svých možností zvládnout i při sebevětší míře podpory požadavky RVP ZV, a to v plném rozsahu učiva všech „akademických“ předmětů.
Hovořit o „individuálně nastavených očekávaných výstupech“ je naprosto bezobsažné klišé, svědčící výmluvně o skutečné „odbornosti“ lidí typu paní Laurenčíkové v oblasti vzdělávání žáků s mentálním postižením. Jak má být např. individuálně nastaven „očekávaný výstup“ dejme tomu u výpočtu hodnoty mnohočlenu pro dané hodnoty proměnných, rozkladu mnohočlenů na součin, či u jednoduchoučkých slovních úloh typu: „V akváriu je celkem 29 pavouků a much. Mají dohromady 182 noh. Kolik je pavouků a kolik much?“ Snížíme snad v posledním případě „očekávaný výstup“ tím, že do pomyslného akvária „nainstalujeme“ výhradně mouchy a pavouky beznohé? Nebo co takové složení rostlinné buňky: budeme očekávat, že se žáček s LMP popyšní s jádrem, mitochondriemi, chloroplastem, cytoplazmatickou membránou, buněčnou stěnou, cytoplazmou i vakuolou, nebo že se po třech týdnech naučí alespoň opakovat slova „cytoplazmatická membrána“, aniž by měl nejmenší ponětí o tom, co znamenají?
Zkrátka a jednoduše: co budou pro pánajána všichni ti žáčci s LMP od 7. do 9. ročníku při hodinách společné výuky dělat, jestliže se „nebudou chytat“ již od první hodiny prvního dne školy? Budou špacírovat po zahradě a trhat čtyřlístky? Žádný individuálně přidělený speciální pedagog (o asistentech vůbec nemluvě) totiž nemůže těm chudákům vpravit do hlav něco, co už z definice nepojmou – stejně jako se neslyšící nemůže naučit intonovat ani „Pec nám spadla“, nevidomý rozeznávat barvy a beznohý skákat na dvoře panáka! Při zrušení regulérního kurikula pro žáky s (opět regulérní) LMP budou tak od 6., nejvýše 7. ročníku jakékoli reálně nastavené očekávané výstupy znít: „Ani nenastoupí na start“.
V této souvislosti mne nepřestává fascinovat, že se tito „experti“ dosud vůbec nezačali zabývat otázkou, co to proboha hustíme do hlav všech dětí, bez ohledu na výši intelektu, když přitom korelace rozsahu základního vzdělávání (který se již dávno totálně utrhl ze řetězu) a procenta selhávajících žáků je jasná a nesporná. Vsadím se s kýmkoliv, že při zevrubných testech z učiva 7. (ale nejspíš již 6.) ročníku ZŠ by hanebně propadlo nejméně 80% populace, a to bez ohledu na dosažený stupeň vzdělání. Já už jsem v koncích mj. u mluvnického učiva Čj pro 6. třídu – a to mám státnice z češtiny…
Ale fčíl pro změnu trochu optimismu do žil. Začnu tím, co je možné při inkluzi žáků s LMP již nyní, aniž bychom k tomu potřebovali novou zákonnou úpravu. Jedná se o kombinaci individuální a skupinové integrace v „běžné základce“ (že je to organizačně náročnější než při odděleném vzdělávání ve škole běžné a speciální, „o tom žádná“, nicméně není to rozhodně nemožné). Znamená to v kostce:
1. Organizovat společné vzdělávání ve všech předmětech, kde mentální postižení nepředstavuje limitující faktor úspěšnosti (tělesná, výtvarná, hudební výchova apod.); stejně tak podle možností důsledně spojovat žáky v zájmových akcích všeho druhu mimo samotné vyučování.
2. Formou skupinové integrace (samostatná třída v rámci běžné základní školy) pod vedením speciálního pedagoga vzdělávat v ostatních předmětech. Přítomnost speciálního pedagoga by navíc velmi napomohla při „dokvalifikování“ ostatních učitelů ve škole, stejně tak při odborné diagnostice tam, kde si neví rady „běžný“ pedagog..
3. Zřídit ve škole alespoň jednu přípravnou třídu pro děti s odkladem povinné školní docházky, aby bylo možno vyrovnávat všemožné handicapy ještě před nástupem povinné školní docházky, a zjistit tak v předstihu i rozsah speciálních vzdělávacích potřeb některých žáků. Nespornou výhodou je i možnost „udělat si strejčka“ ještě před nástupem těchto dětí do 1. třídy, tedy připravit pro každého už v předstihu kvalitní individuální vzdělávací plán.
4. Pokoušet se nenásilně „dávat dohromady“ rodiče dětí tzv. zdravých a se zdravotním postižením (společenské akce, přednášky vyučujícího ze samostatné třídy apod.).
A na závěr pár slov k tomu, co by mělo MŠMT udělat ještě před „ostrým startem“ novely ŠZ k 1. září 2016 , a to neprodleně (včera už bylo pozdě!):
1. Zevrubně prozkoumat stanovisko rodičů dětí s LMP k plánovaným změnám. Pro pořádek dodávám, že zdaleka ne všichni rodiče těchto žáků pocházejí ze „sociálního dna“ – řada z nich má středoškolské, ba i vysokoškolské vzdělání; rozhodně jsou velmi dobře schopni pochopit nejen samotný zákonný rámec, ale i souvislosti a jeho dopad.
2. V režimu ustanovení § 171 odst. 1 školského zákona zahájit nejpozději od počátku druhého pololetí (slovy zákona) „pokusné ověřování metod, obsahu, forem, organizace vzdělávání a pokusné ověřování způsobu řízení škol a školských zařízení“, a to alespoň na dvaceti různě velkých základních školách ve všech částech republiky.
3. Což předpokládá mj. získání rodičů žáků s LMP, aby souhlasili se zařazením svého dítěte do experimentu.
Poznámka: je pro mne nepochopitelné, že se může demokratický stát odhodlat k tak zásadním změnám ve vzdělávání celé části žákovské populace bez toho, aby se v předstihu vůbec bavil s těmi, na něž jeho rozhodnutí dopadne. A že by se tak dokonce mělo dít plošně a „neodvratně“ bez předběžného ověření na malém vzorku dobrovolníků z řad rodičů, jejich dětí a zainteresovaných škol!
4. Vyhodnotit již na konci třetího čtvrtletí předběžné výsledky, aby bylo možno průběžně upravovat finální podobu návrhu konkrétních opatření, a na konci školního roku provést sumární zhodnocení plus zpřesnění původního návrhu.
5. Předložit návrh nepominutelného speciálně-pedagogického minima pro absolventy pedagogických fakult (alespoň v rozsahu dvou semestrů), bez jehož certifikovaného ověření budou pro další rok příslušné vysoké škole redukovány finanční příspěvky per capita. Žádné dějiny speciální pedagogiky apod.: praktické základy diagnostiky a didaktik pro ty druhy ZP. s nimiž budou v praxi běžně přicházet do styku. Přednášeno pokud možno zkušenými odborníky z praxe.
Poznámka: Dobrovolně tak pedagogické fakulty (čest výjimkám) ani za čtvrtstoletí neučinily, a nic nenasvědčuje tomu, že by se k něčemu podobnému vůbec chystaly. Pro rozvoj inkluzivního vzdělávání představuje současná příprava pedagogů ekvivalent vzdělávání budoucích lékařů např. bez zařazení výuky neurologie.
- S. A ještě k tomu Finsku: tamní vzdělávací úspěchy jsou možné jen díky tomu, že je inkluzivní celý tamní školský systém. A to díky jednotné škole – nikoli ve zrůdné podobě zglajchšaltované formy i obsahu a la Zdeněk Nejedlý, nýbrž jednotné jen ve vnější formě, do níž je „nalito množství obsahů“. Takže: skutečný zastánce inkluze musí trvat nejen na zásadní redukci odděleného vzdělávání zdravotně postižených, ale také v silném omezení reliktu předválečného školství (již tehdy reformnátory odsuzovaného), tedy víceletých gymnázií. Je signifikantní, že v tomto punktu veškerá udatnost, s níž se ČOSIV a spol. chrabře pouštějí do ZŠP, jaksi chybí. Přestože je nabíledni, že bez rušení tohoto segmentu školství se inkluzí žáků se ZP propast mezi základním školstvím a touto údajnou elitou ještě významně prohloubí. Dokud nezaznamenám ze strany ČOSIV a spol. stejně silný „tah na branku“ jako u tažení proti ZŠP, bude to pro mne z jejich strany jen pokrytecká hra, a nic více.
Související články
-
-
Daniel Štach: Janička je úplně mimo realitu
-
Petr Pabian: Jak učinit kompetence skutečným cílem vzdělávání
-
Jana Nováčková: Smutek (a vztek) po 26 letech
-
Jak na to, aby škola nebyla pro děti cizinců španělskou vesnicí
-
Sedm ran pro školství, díl první
-
Martin Mikuláš: Otevřený dopis ohledně zákona o pedagogických pracovnících
10 Komentáře
K víceletým gymnáziím – jejich rušení by muselo nastat en-bloc, tedy i v soukromém školství – bylo by nutno tento typ vzdělávání kompletně eliminovat zákonnou normou. Bylo by to politicky průchozí? Nebylo.
Kardinální otázka je – týká se inkluze i soukromých základních škol? Netýká. Zrušíme státní VG a kdo na tom vydělá? Soukromé subjekty, které vyjdou vstříc poptávce. Za tohoto stavu by VG rušil jen ten,kdo chce posílit soukromý vzdělávací segment, protože rodiče talentovaných dětí a ti, kteří si to budou moci dovolit, svým dětem vzdělání na soukromých VG zaplatí.
Ano, na zrušení VG chybí politická odvaha. Dokonce chybí odvaha přiznat, že VG jsou historickou anomálií, z hub to nejde ani hlasitým zastáncům Finska. Dnes však hrozí, že se tento segment bude nafukovat o „uprchlíky“ z inkluzívních základek. Zdaleka však nepůjde o žáky talentované.
„Publikujeme polemický text Martina Odehnala…“ To je šílené. Fundovaný názor odborníka podložený jeho vzděláním a zkušeností je nazván „polemickým textem“. Proč ne rovnou kontroverzním textem? Kde to jsme, že astronomové musejí obhajovat svou vědu před astrology, numerology a ufology, kteří jim občas milostivě udělí kousek mediálního prostoru, který jinak už téměř úplně ovládají?
pane Bělecký, „polemický“ je tam proto, že byl napsán jako polemika s textem Boba Kartouse. Pan Odehnal reagoval na uvedený text e-mailem, Bob Kartous jej vyzval, ať napíše svou reakci jako článek, že jej rádi uveřejníme. Nic jiného za tím není. KL
Mě by spíše zajímalo, proč tato polemika nevyšla jako článek na titulce a je zastrčená na divoké kartě? Protože nekoresponduje s všeobecným přesvědčením Eduinu?
A pan Bělecký má pravdu. Slovo POLEMIKA nebo OPONENT už dopředu předznamenává jakýsi anarchismus – „pozor, ten člověk má nějaký divný názor!“
Podobně má Eduin nastaveny diskusní pořady na Staromáku v Praze, kdy jednou v měsíci nezve DISKUTÉRY , ale OPONENTY.
Reaguji tímto i na příspěvek pana ředitele Z. Běleckého. V tomto punktu se musím EDUin opravdu zastat: bylo to přesně tak, jak jest uvedeno v odpovědi redakce. Velmi korektně se zachoval i pan B. Kartous, ač jsme se napřed na sebe vzájemně pěkně ostře „sesápali“. Pro mnoho médií (včetně těch on-linových) s tak jednoznačným názorovým zaměřením by publikování nezkráceného silně polemického článku nejspíš nebylo nejen možné, ale ani představitelné.
paní Karvaiová, polemiku vnímám jako názorový spor, může být i ostrý, bez nějakého pejorativního nádechu. Na Divoké kartě je proto, že pan Odehnal u nás nemá blog a názorové texty na blogy obvykle dáváme, blog Divoká karta je vytvořen pro příležitostné autory. Ve streamu článků jsou spíše texty převzaté z médií, rozhovory, tiskové zprávy apod.
Děkuji za odpověď.
Pokud jsem článek dobře pochopil, vše směřuje k tomu, že všechny děti budou společně chodit do jedné školy. Lze předpokládat, že speciální školy kvůli nedostatku žáků zaniknou a z běžných škol se stanou jakési školy speciální – smíšené.
Můj syn chodí do běžné základní školy v Praze. Již nyní jsou s ním ve třídě děti, které mají se školou problémy. Asi nejhorší je spolužák, který při vyučování vyskakuje z místa a běhá po třídě. Syn si stěžuje, že ho to ruší a že paní učitelka na ně (běžné žáky třídy) nemá čas. Hodně času potřebuje na individuální práci s žáky handicapem.
Víceletá gymnázia a soukromé školy snad problém s povinnou integrací mít nebudou, tak dám od příštího roku syna tam. Pokud to udělají i ostatní rodiče, což podle diskusí s nimi předpokládám, stanou se z dnešních základních škol školy speciální, určené pro děti s handicapem, pro děti se sociálním znevýhodněním a pro děti, jejichž rodičům na kvalitě získaného vzdělání nezáleží.
Docela smutná představa ne?
Absolutně souhlasím.Trefil jste hřebík na hlavičku. Poslal jste, prosím, tento rozbor i na příslušná místa? A nebyla by právě teď doba na to se spojit a učinit něco společně? Nebo v naší proklamované demokracii se opět musíme smiřovat s tím, co rozhodnou nekonpetentní?
Vámi navrhovaná skupinová integrace je možná, ale s tím, že zároveň budou zachovány i spec. školy. Ono totiž jde i o to, že na každé spec. škole je přístup odbornější než ve třídě při ZŠ a to z toho důvodu, že učitelé mají mnohem víc zkušenností a umí si s daným postižením lépe poradit.K nim by si tedy ostatní měli chodit pro radu. Navíc i v hrubé motorice děti s LMP mají značné problémy, tak proč je vystavovat výsměchu a poznání, že jsou horší? Proč jim nezachovat jejich klid? Komu to prospěje? Vždyť stejně platí obecně svůj k svému, tam je člověku nejlépe.
Nikdo si neumí představit bezmoc rodičů, kteří dobře vědí, kde bude jejich dítěti nejlépe a nemají vůbec možnost projevit svou svobodnou vůli.Nechápu,že ti, kteří o tomto rozhodují, nerozlišují ani tu nejtriviálnější věc – sociální a vrozenou demenci. S tou sociální se dá a má něco dělat, s biologickou se toho moc neudělá.
Nikdy jsem si nemyslela, že by se o tomto mohla vést diskuse. Proto přece zakladatelé spec. školství, profesoři a uznávané kapacity, spec. školy budovali, aby se hendikepované děti rozvíjely v co nejlepším prostředí. Funguje – li jinde něco jiného, ať si to tak nechají, nemusí být jednotný model. Na naše spec. školství jsme mohli být vžy hrdí, patřili jsme ke světovým špičkám. Sama jsem zažila, když nás přijeli po revoluci učit zahraniční experti a řekli ,,my vás nemáme co učit, my se budeme učit od vás“. Kdo chce poznat pravdu, nemusí jezdit do Finska, ať absolvuje praxi na našich spec. školách a pochopí. Zajímalo by mě, kolik našich zastánců inkluze to skutečně udělalo, kolik z nich je speciálních pedagogů s praxí a kolik z nich o tom nic neví a jen se chce zavděčit EU, případně nepřijít o lukrativní místečko.