Veronika Valíková: Evropanství a „světovost“ podle Cermatu
V říjnu vydalo Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání zajímavý dokument – Seznam autorů, žánrů, směrů a hnutí k didaktickým testům 2016. Protože jsem na podzim měla radostnější starosti, dostávám se k jeho rozboru až nyní.
Seznam najdete na adrese:
Klikněte si na lištu: Seznam autorů literárních děl, literárních žánrů, směrů a hnutí k DT ČJL_2016
Podle sdělení ředitele Centra má dokument sloužit studentům a učitelům, respektive má jim naznačit, jaká jména a jaké pojmy se mohou v DT vyskytnout. Ponechávám zatím bez komentáře smysl takového počinu – podívejme se nejdříve na konkrétní obsah „kánonu“.
1 LITERÁRNÍ EPOCHY, SMĚRY, PROUDY, HNUTÍ A SKUPINY…
Klasické dělení podle učebnic, které se už roky nemění. Co na tom, že ti nejlepší autoři se většinou ze směrů a ismů sami vyčlení nebo jsou zkrátka nezařaditelní (Shakespeare, Goethe, Dostojevskij…). V českých školách se bude dál učit literatura podle šuplíčků – a běda těm, kteří se do žádného nevejdou nebo patří do šuplíčku opomíjeného. Nebude pro ně místo ani v učebnicích, ani v kánonech – příklady dodám později.
2 VYBRANÍ AUTOŘI LITERÁRNÍCH DĚL (+ ANONYMNÍ DÍLA)
Vezměme to pěkně popořádku. U světové literatury do konce 18. století člověka napadne, proč Cermat k Písni o Rolandovi nepřidal také Píseň o Nibelunzích, Píseň o Cidovi a samozřejmě něco s artušovskou tematikou. Seznam starší české literatury je tradičně velmi mohutný – vždyť kterého maturanta by nezajímala Alexandreida, Mastičkář či Podkoní a žák :). Nemám nic proti baroknímu Bedřichu Bridelovi, jen trochu nechápu, proč potom ve světové literatuře chybí Calderón de la Barca, jeden z nejhranějších světových dramatiků.
A přituhuje. Ve světové literatuře 19.století chybí například sestry Brontëovy (EmilynoVichrnné návrší je jednou z nejčtenějších a nejceněnějších knih anglické literatury vůbec a Charlottina Jana Eyrová byla jen v posledních letech dvakrát zfilmována), E. Rostand a G. B. Shaw, jejichž Cyrano a Pygmalion patří k nejoblíbenějším kouskům diváckým i hereckým už více než sto let, či jedni z prvních nositelů Nobelovy ceny, H. Sienkiewicz a S. Lagerlöfová. Zato představitelé vzorových ismů a směrů (Zola, Baudelaire, Rimbaud) v kánonu chybět nemohou.
Pomyslnou „třešničkou“ je ovšem výběr autorů 20 století. Spoluautoři kánonu avizovali, že seznam by se měl vyhnout posledním třiceti letům. Budiž. Prohlédla jsem si jména ve světové literatuře a po krátké úvaze se rozhodla spočítat laureáty Nobelovy ceny: T. Mann, B. Pasternak, E. Hemingway, J. Steinbeck, A. Solženicyn, A. Camus, G. G. Márquez, J. Seifert. Pulitzerova cena – pouze E. Hemingway. Do seznamu světové literatury se nedostali ani další nositelé Nobelovy ceny (již zmíněný G. B. Shaw, F. Mauriac, H. Hesse, E. O´Neill, J. P. Sartre, S. Beckett, I. B. Singer, W. Golding, abych jmenovala ty čtené, hrané a stále oblíbené), ani nositelka Pulitzerovy ceny M. Mitchellová, jejíž Gone with the Wind je prý druhou nejčtenější knihou hned po Bibli. Že v seznamu nenajdeme autory oblíbených generačních výpovědí B. MacDonaldovou, K. Keseyho, K. Amise, D. Lodge, A Myrera či J. Irvinga (Svět podle Garpa vyšel 1978), mě vlastně ani nepřekvapilo. Že tu chybí F. S. Fitzgerald, V. Nabokov, J. Fowles či profesoři C. S. Lewis a J. R. R. Tolkien, to mě ovšem skutečně rozhněvalo.
V poměru ke spoře zastoupené světové literatuře vyznívají jména českých básníků, jež by měl maturant znát k DT, poněkud nemístně: Sova, Bezruč, Březina, Dyk, Wolker…. a S. K. Neumann, samozřejmě. Abychom si rozuměli, všechny jmenované učím a až na Stanislava Kostku, kterého nectím, a Wolkera, který mě nebaví, je mám docela ráda, ale já působím na gymnáziu a cestičku k nim jsem si prošlapala až v univerzitním věku.
Ale k čemu bude studentům z průmyslových škol seznam českých básníků, které nečtou, když existuje tolik knih, které by jim mohly otevřít oči a ke kterým se v hodinách literatury nikdy nedostanou, protože učitelé budou plnit plán a projíždět „kánon“ ve strachu, aby nic nevynechali?
Na tuto otázku očekávám odpověď. Od Cermatu.
Závěrem malé povzdechnutí a předpověď. Před několika lety jsem upozorňovala, žematuritní seznamy četby povedou k povinné četbě, protože školy si budou chtít usnadnit práci a vytvoří minimalistické seznamy, které si ročníky budou plynule předávat (na některých školách tuto praxi zavedli okamžitě). Zastánci státních maturit tvrdili, že je to nesmysl, že školy i učitelé mají ve výběru titulů naprostou svobodu.
V minulém roce nás donutili sjednotit třídní seznamy maturitní četby a vytvořit seznamy školní (dva a více maturitních češtinářů se musí domluvit na jednom seznamu, mnohde se škrtají tituly, protože průnik společných knih bývá tristní – někteří češtináři nečtou a tradičně končí u Eca a u Márqueze jako náš nový „kánon“). Předpovídám, že právě „kánon“ se stane základem školních seznamů (učitelé budou chtít logicky umořit dvě mouchy jedním vrzem). A zase se bude škrtat moderní literatura a zůstanou nám jen ti prověření, na něž máme na internetu dostatek rozborů.
Orwell, kterého nám zatím v seznamu nechali, se musí ve Spisovatelském nebi popadat za břicho. Pokud ovšem nepláče. Spolu s Karlem Havlíčkem Borovským a Josefem Škvoreckým.
Už by se konečně mohl probudit někdo z žijících spisovatelů či profesorů literatury, máme-li nějaké, (profesor P. A. Bílek řeší lyrické subjekty a M. C. Putna odvolává prezidenta) a vysvětlit Cermatu, že literatura je největší učebnicí etiky a že její výuku svým počínáním systematicky vraždí. Nebo by se tohoto tématu mohl chopit někdo z církevních hodnostářů (péče o „slovo“ byla vždy doménou Církve svaté, kromě profesora Piťhy se však v této otázce zatím nikdo výrazněji neangažoval – možná kdybych ještě spočítala, kolik katolických autorů v kánonu „zbylo“ v poměru k nezreflektovaným komunistům, něco by se pohnulo).
My, češtináři, už mnoho nezmůžeme. Na šlendrián upozorňujeme zhruba šest let. Jsme unavení, zbylo nás, akceschopných, asi pět. A pokud veřejnost nebude zajímat, co, jak a proč se učí jejich děti v hodinách literatury – a že se obloukem vracíme k systému, který nás všechny za komunistů hodně nebavil – budeme opět radostně hledat metafory a metonymie v básních S. K Neumanna a J. Wolkera.
Za Kraj! Za Froda! Za pana Tolkiena a za všechny mé milované autory, kteří zmizí z hodin literatury!
Ave Cermat, mori turi te salutant!
Původní text najdete na blogu autorky na iDnes.cz (ZDE).
Související články
-
-
Jan-Michal Mleziva: Mantra ministryně Valachové
-
Petra Dočkalová: Motivace nebo smysl?
-
Dvouleté děti v MŠ a dva roky iracionální, nefaktické, útočné a místy až nenávistné diskuze
-
Aneta Černíková: Rozdíly ve vzdělávacím systému Bavorska a Česka
-
Všem mým učitelům aneb Kdo umí, umí, kdo neumí, škodí
-
Miriam Čekalová: Ne, vláda to s našimi dětmi opravdu nemyslí dobře
6 komentářů: “Veronika Valíková: Evropanství a „světovost“ podle Cermatu”
Napsat komentář
Zanechat komentář
Finanční dárci:
Produktová podpora:
Spolupracujeme:
Autorka názorně předvádí, že sestavit obecně přijímaný kánon je prakticky nemožné, zvláště pod tíhou argumentů typu „Stanislava Kostku, kterého nectím, a Wolkera, který mě nebaví.“ Mám proti kánonu také výhrady, mám výhrady dokonce i k maturitě, ale nerozumním závěrečnému srdcervoucímu výkřiku „za všechny mé milované autory, kteří zmizí z hodin literatury!“ Proč by měli kvůli kánonu k maturitnímu DT vaši milovaní autoři zmizet z vašich hodin literatury?
Přesně tak. Mě zase strašně baví Viktor Dyk a to nejen jako básník, ale i jako dramatik a politický komentátor.
… a to od gymnázia, ne nějakého vyššího věku.
„My, češtináři, už mnoho nezmůžeme. Na šlendrián upozorňujeme zhruba šest let. Jsme unavení, zbylo nás, akceschopných, asi pět.“
Aha, pět češtinářů brání právo a čest. A ostatní? Padli cestou v boji se svými kolegy. A co ti kolegové a kolegyně, co s paní Valíkovou nesouhlasí?
Jiří Wolker mě i mé žáky baví.
Nevím, zdali všichni učitelé, ale my češtináři určitě, se neumíme na ničem dohodnout. Copak je opravdu někdo přesvědčen o prospěšnosti státní maturity, nařízených seznamů a kánonů? Chytámwe se slovíček, vynášíme soudy, ironizujeme se navzájem, je nám zatěžko podpořit názor někoho jiného. Mám kolegyni, která zbožňuje anglickou literaturu, vždycky ji bude učit jinak, mnohem líp než já. Přitom základ vědomostí předáváme podobně. Ani já nechci být instantní směsí nějaké centrální instituce(šikovně přisáté na peníze daňových poplatníků). Jestli se dokážeme shodnout na tom, že učení je tvořivý proces, výuka literatury je v základu komunikace o umění, tak proč se dohadujeme, jak úzká ta ohrada má být, nechme si svobodu.