Markéta Majerová: Dnešní povijany pro žáky
Než se ve Francii začaly šířit myšlenky Jeana- Jacquese Rousseaua, bývalo zvykem znehybňovat novorozence v povijanu. Dětem tak byl znemožněn jakýkoliv pohyb, a přestože se tak dělo s dobrým úmyslem, který vyplýval ze strachu o sebezmrzačení dítěte, způsobil nárůst dětské úmrtnosti. Důsledkem této „mumifikace“ byla pouze mizerná hygiena a bakterie, které se vesele množily, zatímco rodiny žily v blaženém pocitu, že pro svoji ratolest učinili to nejlepší.
Tato praktika se z dnešního pohledu jeví jako důsledek nehumánní a na manipulaci založené výchovy nerespektující práva dítěte. Uvedený případ ukazuje pouze jednu z jejích podob, která se vyskytovala v osmnáctém století. O to smutnější je skutečnost, že bychom její mírnější verzi v podobě „imobilizace“ dětí mohli najít i v dnešním školním prostředí.
Školní třída i organizace výuky často počítá s tím, že děti budou během průběhu hodiny mlčky a bez hnutí sedět ve svých lavicích a pasivně přijímat informace, které jim učitelé sdělují. V řadě případů je situace na školách taková, že kdyby se žák opovážil vstát ze svého místa a třeba se jen přemístil v rámci třídy během výuky, už by to bylo vnímáno jako vyrušení a následoval by trest.
Automaticky se předpokládá, že je zcela normální, aby žáci během učení nehybně seděli a naslouchali, bez ohledu na to, že řadu let víme o existenci kinestetického učebního stylu, který pohyb vyloženě vyžaduje. A bez ohledu na individuální potřeby jedince, které by měly být v rámci výuky zohledněny.
Dokonce i ve chvílích, které přímo vybízejí k poskytnutí více svobody, jakým můžou být například přestávky, bývají žáci pod stálým dozorem, který se snaží předcházet úrazům u žáků tím, že je opět v jejich volnosti omezuje. Na školních chodbách tak vidíte v lepším případě korzovat žáky v přiměřeném tempu za dohledu učitelů, nebo zejí prázdnotou, jelikož rezignovaní žáci raději tráví volné chvíle se svými smartphony, které jim umožňují volný pohyb alespoň ve virtuálním prostředí.
A tak se mnohdy učitelé chovají podobně jako tehdy matky balící děti do povijanu a odchází z výuky s pocitem, že je vše v naprostém pořádku a činí tak s dobrým úmyslem.
Markéta Majerová pracuje ve společnosti Scio.
Související články
-
-
Jitka Ferencová: Co mi vadí na centrálním hodnocení slohů
-
Vojtěch Ripka: Nakolik škola pomáhá rozumět historii?
-
Myšlenkové mapy a jejich využití u nás ve škole
-
Nový školní rok: Aneb Učení a vzdělávání by nemělo být mučení
-
Co si jedničkář pamatuje z dějepisu, aneb Kdy už ta bublina praskne?
-
Daniel Hanuš: Pohledem studenta – gymnázium vs. Waldorfská střední škola
Zanechat komentář
Finanční dárci:
Produktová podpora:
Spolupracujeme:
11 komentářů
„bývají žáci pod stálým dozorem“
Vážená, vy myslíte, že mě ty dozory těší? Když za mě převezmete veškerou odpovědnost, rád zůstanu u kafíčka. K radosti své i k radosti rozpohybovaných žáků.
1/ Takzvané zabalovačky neboli povijany jsem užívala u svých dvojčat a neshledávám žádný jejich narušený vývoj. naopak, dnešní psychologie se k nim vrací a v nemocnicích jsou užívány pro mnohá nedonošeňata, neboť nahrazují nitro matky, také trochu malé a prostor nedovolující, tedy silně ohraničené.
Poraďte spíše, jak docílit toho, aby na české kantory nebyla uvalena zbytečná odpovědnost, kterou máme. i zde na Eduinu se pořád oháníme těmi vyspělými státy, např. Finskem A světe div se, ve Finsku žádné dozory neexistují. A znovu, věřte, že český kantor si nepřeje nic víc než zbavit se těch trapných dozorů. Toho, že odpovídá i za to ,co se přihodí v zamčené kabince záchodu.Český kantor nechá před výletem podepsat dětem cca 5 papírů týkající se jejich bezpečnosti,aby byl údajně kryt, když se něco stane. přesto, když se opravdu stane (a teď nemluvím o porušení předpisů, mluvím o hloupých náhodách), tak je za vše odsouzen učitel a ředitel. Ten ředitel, který třeba ani na akci nebyl.
Po přečtení vašeho článku si říkám, že jste normální provokatérka. Učíte? Nebo se snažíte jen hloupě plkat? Žádnou takovou ,vámi popisovanou ,třídu dnes nenajdete. zato najdete třídy, kde poletují děti, které jsou totálně z domova nevychované, řvou, vyrušují ostatní.Ti je napomínají a říkají:pančelko, ať toho už nechá. Ne učiteil, ale dětem lezou na nervy!!!!
Jste zcela mimo mísu. Asi jste jen chtěla něco chytrého napsat a nepovedlo se. Tak třeba příště.
Nastesti uz dnes existuje rada skol, kde to funguje Jinak. Nejen v zahranici, ale i v Cechah jsou skoly, ktere pracuji se svobodou ditete a to nejen svobodou, jako moznosti volby- tedy, co se budu ucit, pripadne kdy, ale i se svobodou pohybu. Deti nemusi sedet bez hnuti v lavici, ale mohou se pohybovat, pracovat u stolu, ale klidne i na zemi, a byt aktivnimi tvurci procesu uceni. A jde to i bez dozoru na chodbach :-).
„Deti nemusi sedet bez hnuti v lavici“: to jsem nemusel ani já před padesáti lety, natož moje děti před pětadvaceti… To jsou jen obyčejné plky!
O takových školách – se zvládanou svobodou – má smysl se bavit. Pak lépe vysvitne, co schází ve školách jiných. Ukvapené generalizace holt škodí. Já taky znám školy, kde by klima nejlépe vystihla smaltovaná cedulka „Alles verboten!“. Ale je přínosnější si psát například o tom, jak se ve třídě a ve výuce dětem předává zodpovědnost. (Kdo to nezná, je to moc důležitý pedagogický proces, který má svá pravidla, pozvolný postup a krásné výsledky.)
Jak píše paní Karvaiová, zavinovačky můžou mít svoje výhody, např. na Ukrajině se běžně používají, je to věc kultury. Prý poskytují dítěti pocit bezpečí. Podle některých psychologů totiž dítěti přílišná volnost škodí, vede k úzkostem, protože svět je přece jenom pro malé dítě příliš složitý, svobodu volby zcela nezvládne, z přílišné svobody jsou nešťastní i mnozí dospělí. Dítě prý potřebuje hranice.
Spolužák mojí dcery si v areálu školy, po vyučování(!) při nějaké lumpárně zlomil ruku. Rodiče chtěli po škole odškodné. Těžko se učitelům divit. Mimochodem já jsem taky stihl o přestávce za hlubokého socialismu zlomit spolužákovi klíční kost. Nemyslím si, že dnešní děti k tomu nemají dost prostoru, když ve škole zvládají šikanovat ještě učitele. Růžová je holt teorie a šedý strom života.
„rezignovaní žáci raději tráví volné chvíle se svými smartphony, které jim umožňují volný pohyb alespoň ve virtuálním prostředí“
Já se tomu prostě musím smát, můj syn ve škole o přestávce hraje ping-pong, pěkně mě to štve, protože vůbec nejí svačiny, prostě to nestihne. A domu přijde celý natěšený, že si sedne na gauč a zbytek dne stráví sledování videí o minecraftu na youtube (na svém smartphonu). Naštěstí se snad už smířil s tím, že přes týden tuhle „aktivitu“ provozovat nesmí (ano, má to ZAKÁZÁNO). Ze zdravotních důvodů, aby večer nešel spát s migrénou.
Nepochopila jsem obsah a hlavní myšlenku článku, asi musím cvičit čtenářskou gramotnost. Takový blábol je publikován proč?
Proč? Píár.
Nevím, kam to mám napsat – proč se u těchto článků neobjevuje počet komentářů? A proč se komentáře nezobrazují v komentovaných glosách na stránce Eduinu? To mají tak špatného ajťáka?
Děkuji paní Majerové za výstižný článek. Zajisté existují školy i pokrokovější, ale na školách, kde jsem učila a učím já, si žáci stěžují opravdu na omezený prostor pro nejen pohyb /dokonce nesmí vycházet o přestávce ze třídy či chodby, patra/, ale i pro vlastní myšlení, kreativitu. A učit člověk nemusí – když má uši a oči otevřené, vidí a slyší toho dost, aby si udělal obrázek.