Jitka Hřebecká: Patří dvouleté děti do mateřských škol?

V posledních dnech společností rezonuje téma umístění dvouletých dětí do mateřských škol. Jako ředitelka mateřské školy, která má těmto, ale i všem dalším dětem zajistit profesionální péči, si dovoluji shrnout některé argumenty, které se v této problematice objevují. Téma rozděluji do několika rovin.

Potřeba rodičů

Ano, jsou matky (výjimečně asi i pár otců), kteří opravdu z existenčních důvodů potřebují někde umístit dítě, třeba z toho prostého důvodu, že nemají na jídlo a potřebují vydělávat. Je asi beze sporu, že takoví rodiče potřebují pomoc. Mezi potřebami rodičů je často zmiňována i potřeba pracovat ve smyslu mít rovnocenné příležitosti, být úspěšný ve svém vlastním životě. Ano, tu potřebu aktivní lidé mají a je zcela legitimní, jakkoliv nesmíme zapomenout, že kromě toho, že mají svůj osobní život, jsou stále zejména rodiči.

Potřeba dětí

Vývojoví psychologové se asi téměř jednoznačně shodují, že dítě do tří let, má pokud možno být hlavně s rodiči. Jeho mozek zatím nedokáže dobře vyhodnocovat mnoho podnětů, potřebuje kotvu v podobě několika málo „SVÝCH“ lidiček, které má přečtené, ví, co od nich očekávat, cítí se s nimi v bezpečí, a proto se může nerušeně rozvíjet.

Takovou kotvou nemusí být nutně rodič, jde o osobu, se kterou dítě dosti individuálně tráví velký čas, může to být prarodič, chůva, nouzově i pečovatelka v maličké dětské skupině, jeslích. Učitelka MŠ ve třídě s 24 dětmi ale těžko. Už z principu proto, že svou energii, které je jen nějaké množství, dělí dvaceti čtyřmi. I kdyby rovnocenně, nezbyde jí pro jedno dítě mnoho. To je realita.

Doba umístění dětí v odborné péči

Jde o opravdu ožehavé téma. Běžná matka, která jen chce trochu pomoct s výchovou dětí, aby se sama uplatnila, dá obvykle své dítě do takového zařízení na nezbytně dlouhou dobu, tedy třeba jen dopoledne apod. Je pak ale mnoho matek, kterým se takový způsob mateřství zalíbí a nechávají své děti v zařízení příliš dlouhou dobu, a to pravidelně. V takovém případě se už o devastačních účincích na dítě nedá pochybovat. MŠ ale na takovou matku nemá žádnou páku. MŠ má otevřeno od – do a nemůže matce přikázat, že tam dítě bude jen tolik hodin denně. Školka, pokud matka nepřistoupí na dohodu, pak jen může v přímém přenosu sledovat, jak se vývoj dítěte posouvá do nežádoucích směrů a trápit se myšlenkou, jak by bylo prima, kdyby mohl Pepíček být už od 13:00 doma a nemusel by čekat na mamku do 17.00. Nemůže to ale změnit. Mluví ze mě zkušenost a to myslím, že naši rodiče jsou dosti nadstandardní.

Z praxe také už bohužel víme, že některým dvouletým dětem je v odborné péči nějakého zařízení lépe než doma s matkou. V běžné třídě MŠ to ale nebude.

Možnosti Mateřských škol

V současném pojetí MŠ je v jedné třídě 24 dětí i více, často na jednu až dvě osoby. V takové třídě bývají leckdy zařazeny děti od věku dvou do sedmi let. Toto složení nemá u nás v žádné ze starších skupin obdoby. Pozastavujeme se nad tím, jestli v rámci inkluze může na druhém, třetím stupni školy být ve třídě jeden autista, mentálně postižený atp. Do školky pak klidně do jedné třídy nasázíme dvouleté vystrašené dítě s nezvládnutými základními sebe-obslužnými dovednostmi a necháme kolem něj honit se dva sedmileté pořízky vážící třeba 40 kg, kteří nemají odklad jen tak z rozmaru.

Odklady bývají nejčastěji z nezralosti, tedy špatné soustředěnosti a roztěkanosti. Takové děti nebývají zrovna klidné. Ve školce jsou ale také děti, u kterých se postupem času ukáže diagnóza (autismus, ADHD, LMP). Na obtíže se ale často teprve přichází, diagnózu neznáme a učitelky jen metodou pokus – omyl zjišťují, co které dítě potřebuje, jak s ním jednat a zacházet. Školka je nejčastěji ta instituce, která tyto diagnostické postupy iniciuje.

Dvouleté děti mají kromě toho, co jsem popsala v minulém odstavci, ještě další individuální potřeby – pomoc s toaletou, jídlem, překonáním obyčejné obavy z neznámého prostoru, tmy (ta nastává třeba na chodbě před třídou, na toaletě, v umývárně) či zvýšený fyzický kontakt. Takové děti potřebují jiné hračky než starší děti, naopak hračky těch starších jsou pro ně nebezpečné (korálky, mozaiky, stavebnice). Mají tedy učitelky někam zavřít malé děti, když ve stejné třídě starší vybalí tolik lákavé a barevné lego? Nebo mají raději tuto stavebnici odstranit a starší děti si nebudou hrát, protože musí brát ohled na ty malé? A co když se v takové vypjaté situaci někdo třeba pokaká nebo počůrá? Má ho učitelka nechat být a raději řešit spor o korálky, nebo jít s plnou péčí sprchovat do umývárny to nebohé děcko, aby nebylo opruzené, a zatím doufat, že nikdo ve třídě nesní nic, co nemá?

Tady se asi hodně lidí neshodne. Dovolím si sem připsat svůj postoj, i když rozhodně nechci, aby se diskuse odvíjela jen z názorů. Já osobně si nemohu pomoci, ale rodičovství vnímám jako závazek na celý život a hotovo, z toho se nevykroutíme. Když má náš puberťák vážnou nemoc nebo prostě jen chodí za školu, taky to prostě musíme hned řešit a ne to odložit na později, po uzávěrce v práci, po uzavření projektu. To je fakt, ať se nám to líbí nebo ne. Názory v těchto ohledech se asi různí, nechci do této diskuse zabředat, ráda bych se držela faktů.

Alarmující otázky:

• Máme upřednostnit zájmy rodičů před zájmy dětí? Tedy přesněji – kde je vyvážená rovina tak, aby rodiče mohli a děti to zvládly?
• Jak má vypadat zařízení, které bude pečovat o děti v době, kdy rodiče musí být jinde? Kolik dětí na kolik dospělých? Jaké bude vybavení takového zařízení a počet místností?
• Jak dlouhá doba denně?
• Jak velké věkové rozmezí dětí v tomto věku vzdělávat společně?
• Můžeme si dovolit prostě shora přikázat mateřským školám, aby to nějak zvládly bez jejich zásadní proměny? (Více personálu, financí, více místností, tedy zvláště vybavená třída pro malé děti) Jak to udělají třeba jednotřídky?

Jitka Hřebecká je ředitelkou církevní základní a mateřské školy Archa, Petroupim