Eva Motyková: 2.třída ve Scio neškole

Jak se vede v Scio neškole naší slečně? Naše A. nikdy nezažila běžnou školu, nastoupila hned v první třídě do Scia a dnes už je to skoro rok a půl, co chodí do školy. Školu miluje, těší se tam každý den, dokonce ikdyž zrovna nemusí do školy — když mám výjimečně volno a jsem doma a nabídnu jí zůstat se mnou a užít si to, kdežto ona trvá na tom, že do školy moc chce ;).

A co mi A. o škole tvrdí? Že se tam nic neučí! Když už mi třeba naposledy 2 týdny po sobě každý den říkala, že se nic neučí, nevydržela jsem a utíkala do školy zkontrolovat, jak to tedy je! Překvapená paní učitelka (jedna i druhá — která učí skupinku 15-ti dětí věkově smíšených první a druhé třídy) se na mě podívala a začala postupně ukazovat co a jak za poslední dobu A. vypracovala, vypočítala, jak se učí tvrdé a měkké souhlásky, kde píšou psací a kde tiskací písmena, jak se učí rozlišovat druhy vět atd. Prostě se učí! Ale nepozná, že to je učení ;).

Do batůžku si každé ráno nabalí svačinku, vyjí vždy jen zeleninu a ovoce, o obědy se dělí s nejlepší kamarádkou ve školní jídelně, kde je nehlídá „dráb“ a zbytky jídel mi balí do piksličky domů na večeři ;). Miluje kroužek hudebny, kde zpívají do mikrofonu, hrají na bubny a kytary… tento kroužek začíná ½ hodiny před vyučováním a tak každou středu vyjíždíme z domu už 7:30 abychom na 8.00 byly ve škole (normálně jezdíme do školy až na 8:30 — což miluju! Dřív je to pro mě se třemi dětmi velká divočina). Na školním shromáždění si děti odsouhlasily kroužky, které vedou buď samy děti, nebo průvodci (učitelé) a naše A. je holčina velmi divoká a energická a chce všechno! Ve škole si tedy přihlásila vaření, tvoření, meditace a kdoví co ještě! Ztrácím o tom přehled. Doma velmi ráda čte, zrovna přes Vánoce přečetla sama svou první celou knihu, miluje psaní a pořád nám píše nějaké dopisy, návody, recepty, přání atd. Počítání ji taky baví. Ve škole jedou podle Hejného a sama po večerech loudí, abych ji napsala příklady na počítání ;).

Abyste věděli, že není vždy jen posvícení, ta naše kočana i někdy zlobí. Počátkem školního roku jsme řešili, že A. velmi sprostě vynadala nové spolužačce a kopla jí. Holčička jak andělíček a naše A. si na ni dovolila. Její maminka i já jsme byly vyděšeny. Ve škole průvodkyně i já doma jsme o tom s A. mluvily a pak mi jednou A. volala do práce. Já celá vyvředěná, že co se děje, a ta naše holka mi říká: „Maminko, představ si, dneska jsem nikomu sprostě nevynadala“. Pochlubila se A. Celá situace se nádherně vyřešila, holky se skamarádily, dokonce spolu s dalšími holčičkami samy nacvičily gymnasticko-taneční představení na Vánoční akci.

Jeden z mých letošních nejsilnějších zážitků ze Scia byly třídní schůzky! Ono to nebyly jen tak obyčejné třídní schůzky. Jednalo se o „posezení“ jménem tripartity. Na těchto schůzkách jsou přítomné 3 strany — dítě, učitel (učitelé neboli průvodci), rodič (nebo klidně oba rodiče). Schůzky probíhaly v klidném prostředí třídy, u stolečku do kruhu s kávou, čajem a oříšky… Posadily jsme se, A. vytáhla svůj předem připravený papír a začalo se. Seznam byl plný asi 30-ti oblastí, otázek … kde se mělo samo dítě obodovat od 1 do 3 puntíků, podle toho jak si myslí, že je na tom (čím více puntíků, tím lépe se dítě hodnotí). Bylo to úžasné! A. se chopila slova, začala číst první řádek a sama říká: „No tady si myslím, že mám 2 body, co myslíš ty Kamilo,“ obrátila se na svoji paní učitelku. Paní průvodkyně krásně, bez nadřazenosti a povýšenosti, zlehka, řekla svůj názor, pak já taky svůj a dítě si samo poznačilo změnu. Žasla jsem! A. se bodovala téměř přesně. Nádherně sama sebe zhodnotila, nechala svou paní průvodkyni říct její názor, vyslechla, opravila si to a bylo. Celé setkání probíhalo na velmi vysoké úrovni respektu a porozumění, v přátelském prostředí, kde se dítě nebojí, neostýchá ale přitom má úctu k dospělému. Otázky se týkaly ani ne toho, co konkrétně za učivo se dítě naučilo, ale spíše jak se u toho cítí, jak zvládá své emoce, jestli si umí najít práci samo, jestli umí vydržet čekat až na něj přijde řada, jak mu to jde se spolužáky atd. Dítě se taky mělo nakreslit na předtištěném obrázku na stromě. Naše A. si vybrala postavu uprostřed stromu, usmívající se, v pohodě pevně stojící, taky druhou postavu, kde ji někdo pomáhá a taky postavičku, kde ona pomáhá někomu jinému. Byla jsem dojata. Když jsem viděla spokojenost své dcery, její sebevědomí a komunikaci jak velká dáma, hrkly mi slzy do očí. Ano, toto chci. Toto chci zažívat. A nejen ve škole ale také třeba v práci. Jsem personalistka a zkouším takovéto prostředí, respekt a klidné 360°hodnocení zavést taky do svého pracovního prostředí. Scio je inspirativní nejen pro mé děti ale také pro mě samotnou.

Eva Motyková: Personalistka, matematička, věčná studentka a především matka tří dětí. Volný čas nemá, ale kdyby přece jenom našla chvíli, tančí zumbu.