Miroslav Hudec: Ve zvláštní škole mu bude líp, paní Čonková

Historka, která je koncentrátem dvacetileté praxe

Hodně se teď v odborné i laické veřejnosti diskutuje o takzvané inkluzi, tedy o společném vzdělávání prakticky všech dětí (s určitými výjimkami) bez ohledu na to, zda trpí nebo netrpí nějakým handicapem. A objevují se i znepokojivé tendence, v podstatě hlasy pro segregaci, které děti předem dělí na lepší a horší. Zastánci segregace tvrdí, že ty „horší“ budou ty „lepší“  brzdit. Samozřejmě to není pravda. V každé malé sociální skupině, a tou je i školní třída, probíhá složitá vzájemná interakce, ze které profitují všichni její členové, pokud je ta skupina dobře řízena. Bylo by to na samostatný článek, tady stačí jen připomenout prokázaný fakt, že nejlépe dítě pochopí učivo, když má za úkol vysvětlit ho kamarádovi. Třeba tomu, kterému jde učení hůře než jemu. Tudíž segregace ve vzdělávání poškozuje každé dítě. To méně nadané, i to nadanější.

Tohle fatálně nepochopil minulý režim. Navzdory tomu, že formálně proklamoval zvýšenou péči o takzvané dělnické děti, ve vzdělávání je segregoval jak na běžícím pásu. Ty nejchudší, sociálně nejslabší, bez potřebného domácího zázemí, ty hlavně. Nikdy ovšem neopomněl tvrdit, že je to pro jejich dobro. A jak bylo tehdy zvykem, aniž se ptal rodičů, zda o takové “dobro“ stojí. Speciální školství postupně přestalo být službou pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami a stalo se školstvím pro chudé a nejchudší.

Malý Rom Pepík Čonka, říkejme mu tak, se ke mně dostal v pololetí 1. třídy. Do té nastupoval po ročním odkladu, a protože nechodil do mateřinky a přípravné třídy tehdy nebyly, moc mu ten odklad nepomohl. Dostal na vysvědčení velkou pětku a spolu s ní návrh na přeřazení do zvláštní školy  – dnes se jim říká praktické základní. On sice úplně na pětku nebyl, ale jak mi řekla jeho paní učitelka, kdyby mu ji nedala, nemohla by podle předpisů ten návrh podat. A navíc je přesvědčena, že jestli není na pětku teď, bude na ni na konci první třídy nebo ve druhé, nejpozději ve třetí.

V intelektových testech pro většinovou dětskou populaci Pepík vyšel celkově lehce podprůměrně. A  – typicky pro děti s nepříliš podnětným rodinným zázemím – slabé byly zejména ty části zkoušky, které jsou závislé na znalostech. Slušné naopak praktické myšlení, lidově se mu říká zdravý nebo selský rozum. V žádném případě tedy nešlo o dítě s lehkou mentální retardací, což už tehdy byl jediný legální důvod pro vyřazení z hlavního vzdělávacího proudu.

Dnes by tenhle závěr stačil, Pepík by zůstal na základce a za pomoci individuálního vzdělávacího plánu by postupně doháněl v učivu spolužáky. Tehdy ale o osudu dítěte rozhodovala zvláštní komise, takzvaný poradní sbor. Scházela se dvakrát ročně a zejména po jedné z nepovedených školských reforem (množinová matematika – pamětníci vědí) zvládla při dvoudenním zasedání zařadit do desítky zvláštních škol po okrese klidně i stovku dětí.

Před touhle komisí se ocitla i Pepíkova maminka. Členové si podávali z ruky do ruky ušmudlané Pepíkovy sešity a výtvarné práce. Školní lékařka ukázala mamince písanku s neuměle nakreslenými čárkami a obloučky, které utíkaly z řádky:

„Uznejte, paní Čonková, tohle přece není na normální školu.“

Předseda komise, okresní školní inspektor, ředitel zvláštní školy, Pepíkova třídní – všichni souhlasně pokyvovali hlavou. Paní Čonková se snažila něco namítnout, vzpomněla si, co jí nakázal manžel, který ale odmítl jít před poradní sbor s ní.

„Nebuďte smutná,“ zahlaholil ředitel zvláštní školy, když zahlédl slzy v jejích očích. „On se Pepík v životě neztratí. Učím už hezkou řádku let a potkávám bývalé žáky a oni si leckdy vydělají víc než já.“

Paní sklopila oči a mlčky koukala na své ruce, plné mozolů po létech dřiny s vidlemi a lopatou v místním kravíně.

„Tak na shledanou a pošlete dalšího,“ ukončil jednání předseda a obrátil se k písařce: „Poradní sbor při Odboru školství Okresního národního výboru v…… zařazuje Josefa Čonku, narozeného…  bytem….. do zvláštní školy.  Odůvodnění: z důvodů lehké mentální retardace není schopen vyhovět nárokům základní školy.“

V tomto minipříběhu je koncentrována moje poradenská zkušenost se stovkami podobných dětí za více než dvě desítky let praxe před Listopadem 1989. Spousta lidí vůbec nemá ponětí, co se tehdy ve školství dělo. A navíc my lidé strašně rychle zapomínáme…

Miroslav Hudec je dětský a školní psycholog. Vystudoval  psychologii na Filosofické fakultě UK v Praze. Po absolutoriu pracoval třicet osm let v Pedagogicko-psychologické poradně v České Lípě, z toho dvacet jedna jako ředitel tohoto zařízení. Po roční etapě na pozici  školního psychologa na střední odborné škole v současnosti působí v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Zaměřuje se na vztahy rodičů a dětí, na problémy výchovy a na příčiny poruch chování u dětí.

Text byl psán pro web rodicevitani.cz.