
Miroslav Hudec: Ve zvláštní škole mu bude líp, paní Čonková
Historka, která je koncentrátem dvacetileté praxe
Hodně se teď v odborné i laické veřejnosti diskutuje o takzvané inkluzi, tedy o společném vzdělávání prakticky všech dětí (s určitými výjimkami) bez ohledu na to, zda trpí nebo netrpí nějakým handicapem. A objevují se i znepokojivé tendence, v podstatě hlasy pro segregaci, které děti předem dělí na lepší a horší. Zastánci segregace tvrdí, že ty „horší“ budou ty „lepší“ brzdit. Samozřejmě to není pravda. V každé malé sociální skupině, a tou je i školní třída, probíhá složitá vzájemná interakce, ze které profitují všichni její členové, pokud je ta skupina dobře řízena. Bylo by to na samostatný článek, tady stačí jen připomenout prokázaný fakt, že nejlépe dítě pochopí učivo, když má za úkol vysvětlit ho kamarádovi. Třeba tomu, kterému jde učení hůře než jemu. Tudíž segregace ve vzdělávání poškozuje každé dítě. To méně nadané, i to nadanější.
Tohle fatálně nepochopil minulý režim. Navzdory tomu, že formálně proklamoval zvýšenou péči o takzvané dělnické děti, ve vzdělávání je segregoval jak na běžícím pásu. Ty nejchudší, sociálně nejslabší, bez potřebného domácího zázemí, ty hlavně. Nikdy ovšem neopomněl tvrdit, že je to pro jejich dobro. A jak bylo tehdy zvykem, aniž se ptal rodičů, zda o takové “dobro“ stojí. Speciální školství postupně přestalo být službou pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami a stalo se školstvím pro chudé a nejchudší.
Malý Rom Pepík Čonka, říkejme mu tak, se ke mně dostal v pololetí 1. třídy. Do té nastupoval po ročním odkladu, a protože nechodil do mateřinky a přípravné třídy tehdy nebyly, moc mu ten odklad nepomohl. Dostal na vysvědčení velkou pětku a spolu s ní návrh na přeřazení do zvláštní školy – dnes se jim říká praktické základní. On sice úplně na pětku nebyl, ale jak mi řekla jeho paní učitelka, kdyby mu ji nedala, nemohla by podle předpisů ten návrh podat. A navíc je přesvědčena, že jestli není na pětku teď, bude na ni na konci první třídy nebo ve druhé, nejpozději ve třetí.
V intelektových testech pro většinovou dětskou populaci Pepík vyšel celkově lehce podprůměrně. A – typicky pro děti s nepříliš podnětným rodinným zázemím – slabé byly zejména ty části zkoušky, které jsou závislé na znalostech. Slušné naopak praktické myšlení, lidově se mu říká zdravý nebo selský rozum. V žádném případě tedy nešlo o dítě s lehkou mentální retardací, což už tehdy byl jediný legální důvod pro vyřazení z hlavního vzdělávacího proudu.
Dnes by tenhle závěr stačil, Pepík by zůstal na základce a za pomoci individuálního vzdělávacího plánu by postupně doháněl v učivu spolužáky. Tehdy ale o osudu dítěte rozhodovala zvláštní komise, takzvaný poradní sbor. Scházela se dvakrát ročně a zejména po jedné z nepovedených školských reforem (množinová matematika – pamětníci vědí) zvládla při dvoudenním zasedání zařadit do desítky zvláštních škol po okrese klidně i stovku dětí.
Před touhle komisí se ocitla i Pepíkova maminka. Členové si podávali z ruky do ruky ušmudlané Pepíkovy sešity a výtvarné práce. Školní lékařka ukázala mamince písanku s neuměle nakreslenými čárkami a obloučky, které utíkaly z řádky:
„Uznejte, paní Čonková, tohle přece není na normální školu.“
Předseda komise, okresní školní inspektor, ředitel zvláštní školy, Pepíkova třídní – všichni souhlasně pokyvovali hlavou. Paní Čonková se snažila něco namítnout, vzpomněla si, co jí nakázal manžel, který ale odmítl jít před poradní sbor s ní.
„Nebuďte smutná,“ zahlaholil ředitel zvláštní školy, když zahlédl slzy v jejích očích. „On se Pepík v životě neztratí. Učím už hezkou řádku let a potkávám bývalé žáky a oni si leckdy vydělají víc než já.“
Paní sklopila oči a mlčky koukala na své ruce, plné mozolů po létech dřiny s vidlemi a lopatou v místním kravíně.
„Tak na shledanou a pošlete dalšího,“ ukončil jednání předseda a obrátil se k písařce: „Poradní sbor při Odboru školství Okresního národního výboru v…… zařazuje Josefa Čonku, narozeného… bytem….. do zvláštní školy. Odůvodnění: z důvodů lehké mentální retardace není schopen vyhovět nárokům základní školy.“
V tomto minipříběhu je koncentrována moje poradenská zkušenost se stovkami podobných dětí za více než dvě desítky let praxe před Listopadem 1989. Spousta lidí vůbec nemá ponětí, co se tehdy ve školství dělo. A navíc my lidé strašně rychle zapomínáme…
Miroslav Hudec je dětský a školní psycholog. Vystudoval psychologii na Filosofické fakultě UK v Praze. Po absolutoriu pracoval třicet osm let v Pedagogicko-psychologické poradně v České Lípě, z toho dvacet jedna jako ředitel tohoto zařízení. Po roční etapě na pozici školního psychologa na střední odborné škole v současnosti působí v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Zaměřuje se na vztahy rodičů a dětí, na problémy výchovy a na příčiny poruch chování u dětí.
Text byl psán pro web rodicevitani.cz.
Související články
-
-
Kritika školství podléhá mlhavým představám o budoucnosti
-
Jan-Michal Mleziva: Mantra ministryně Valachové
-
Jak ministr školství zajistí změnu výuky matematiky?
-
Kristýna Titěrová: Jednotné přijímačky aneb potřebujeme chytáky a výjimky?
-
Jiří Münich: Zaveďme povinnou maturitu z tělocviku
-
Petra Dočkalová: Proces změny v učení
3 Komentáře
Speciální školství postupně přestalo být službou pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami a stalo se školstvím pro chudé a nejchudší.
Zatímco soukromé školství se stalo školstvím pro bohaté a nejbohatší. Segregace naruby. Segregace, o které každý mlčí. Přece segregace ve vzdělání poškozuje každé dítě. Ale každý zastánce soukromého školství nikdy ovšem neopomněl tvrdit, že je to pro jejich dobro. Proč jsou všichni zastánci společného vzdělávání podivně jednoocí? Co vy na to, pane Hudče?
Manipulativní článek. Pracuji ve školství od roku 1985 a žádné komise v té době nebyly. Žáci byli diagnostikováni v PPP poradnách. V té době dle 9.kladifikace nemocí byla mentální retardace posunuta bodově k hranici 80. ke změně došlo až 10. klasifikací nemocí, kdy byla hranice LMP snížena na 69 bodů. Tedy, pokud do té doby byli do tehdejších zvláštních škol zařazování žáci s inteligencí do 80, bylo to správné i z mezinárodního hlediska.A o tom by pan autor měl vědět. To, že tato fakta zamlčel, hovoří o manipulaci. Chci jen dodat, že i soud ve Štrasburku zkonstatoval, že ČR perfektně zvládla vzdělávání romského etnika a patří jí za to dík. neboť na rozdíl o d států jako je Francie, GB nebo Španělsko potlačila a skoro zlikvidovalo negramotnost Romů.(toto přímo stojí v samotném rozsudku, ale opět se o tom manipulátoři nikdy nezmiňují. já to mám celkem nastudované, takže mě jen tak někdo neoblbne). V současné době se nám do ČR vrací romské rodiny z těchto tzv. pokrokovějších zemí a romské děti neumí skoro nic nebo vůbec nic. Pak se nabízí otázka, proč a kdo se „povozil“ po naší vlasti, když v jiných státech vesele kvete záškoláctví nebo dokonce žáci do škol nechodí vůbec. A evidentně to nevadí nikomu, přitom naši tzv. experti popisují, jak si tyto státy velmi dobře poradí s inkluzí. Jooo, papír snese všechno, že? Prosila bych pana psychologa, aby přestal lhát a aby raději podpořil své kolegy s PPP a SPC a bojoval za autonomii poradenského sektoru, který se dostává do tlaku všeobecné „standardizace“, která povede k doplňování předvyplněných textů a z poradenských se stanou jen cvičené opičky bez možnosti mít vlastní názor.
Ovšemže tyto komise (Poradní sbory) byly a měly takové pravomoce,jaké popisuji. Snadno si to můžete ověřit třeba dotazem na kterékoliv Pedagogicko-psychologické poradně. Myslím, že potřebnou informaci vám dodají třeba i na MŠMT. Manipulativní je spíše váš komentář. Nevím,jakou funkci jste v tom školství zastávala,ale zjevně vám chybí informace. Tím byste se neměla chlubit.Je smutným svědectvím doby, že nevědomci peskují a mistrují lidi, kteří v daném oboru pracují celý profesní život a vycházejí z té celoživotní zkušenosti. Styďte se.