Sára Mertová: Jak jsem se přestala bát dětí

Měla jsem učit já je a také, že jsem je rok učila. Co naučili ale oni mě, bylo a je k nezaplacení.

Jmenuju se Sára Mertová a mám za sebou svůj první rok jako učitelka anglického jazyka. Po vystudování učitelství angličtiny na Pedagogické fakultě UK jsem nastoupila na ZŠ Norbertov, abych na druhém stupni vyučovala angličtinu v 6., 7. a 8. třídě. Učit jsem nechtěla, protože jsem se bála, že mě žáci nepřijmou dobře a že jako učitelka neobstojím. Stačilo ale pár měsíců a mezi mnou a dětmi se vytvořilo silné pouto a po roce jsem zjistila, že je to ta nejlepší práce na světě.

Moje začátky ale byly hodně těžké. Do hodin jsem chodila s velkou úzkostí – bušilo mi srdce, klepaly se mi ruce a měla jsem sucho v ústech. I když jsem měla podrobně připravený plán hodiny, nevěděla jsem, zdali budu umět učební látku podat srozumitelně a jak na mě budou děti reagovat. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli s dětmi pracuji dobře. Ve svém volném čase jsem o nich neustále přemýšlela. Když v hodině nastal nějaký problém a já si nevěděla rady a obrátila jsem se na své kolegy z druhého stupně, tak jsem od nich dostávala rady, se kterými jsem se nemohla ztotožnit. Podle nich jsem měla na děti křičet, zapisovat poznámky, vyhrožovat a trestat je neohlášenými testy. Také jsem se neměla usmívat a neměla jsem k nim být moc zdvořilá. Přišlo mi to neetické a nechtěla jsem si autoritu získávat tak, že v dětech budu vyvolávat strach. Podporu jsem tedy hledala jinde. Radila jsem se svou bývalou paní učitelkou Alicí Řehákovou, které si velmi vážím a která je mým vzorem. Také jsem se obracela na mou maminku, která jako psychoterapeutka má mnohaleté zkušenosti s komunikací s lidmi. V neposlední řadě jsem hledala odpovědi na svoje otázky v odborné literatuře, kde jsem vyhledávala aktivity a hry na procvičení probraného učiva.

Hned na začátku školního roku jsem si všimla, že moji žáci si vedou dobře v písemných testech, ale bojí se mluvit v angličtině. To pro mě byla velká výzva. Zaměřila jsem se proto na to, abych v hodinách vytvořila příjemnou bezpečnou atmosféru, aby se děti nebály mluvit. Potěšilo mě, že se většina mých žáků ke konci druhého pololetí anglicky rozmluvila. Někdy se jich hlásilo moc najednou a nemohla jsem je nechat promluvit všechny, takže nakonec ti, které jsem nevyvolala, byli zklamaní. Byla jsem velmi dojatá, když jsem viděla, jak se aktivně účastní diskuzních otázek a jak se mnou sdílí své zážitky a zkušenosti ze života a své budoucí plány. Na to jsem reagovala tak, že i já jsem jim o sobě něco málo prozradila, aby viděli, že jim naslouchám a že beru vážně to, co mi sdělují. Řekli mi, že jsou moc rádi, když se o ně v hodinách zajímám.

V prvním pololetí jsem vytvořila pro žáky anonymní dotazník a poprosila je, aby ohodnotili mou výuku. K mému překvapení naše hodiny ohodnotili jako velmi užitečné, smysluplné a zábavné. Později mi také sdělili, jak jsou rádi, že jsem se zajímala o jejich názor. Tato pozitivní zpětná vazba od žáků mě nesmírně podpořila a ukázala mi, že moje úsilí, které jsem vynaložila do příprav na hodiny, se vyplatilo.

Tyto bezvadné děti už bohužel neučím, protože mi paní ředitelka neprodloužila po roce smlouvu. Řekla mi, že jsem nezapadla do kolektivu a filozofie školy. Když se moji žáci dozvěděli, že je už nebudu učit, uspořádali petici, abych zůstala na škole. Jejich podpora mě velmi dojala, ale i tak jsem musela odejít. Obraceli se na mě rodiče a vyprávěli mi, jak jejich děti byly z hodin angličtiny nadšené a jak jsou nešťastné, že je už nebudu učit. Začalo mi pomalu docházet, že jsem dobrá učitelka. Najednou jsem si uvědomila, jak důležitou roli hraju v životech svých žáků. A překvapilo mě, jak důležitou roli hrají oni v mém. Svůj odchod jsem oplakala společně s dětmi. Ještě před rokem jsem nechtěla učit a teď jsem měla s dětmi vybudovaný blízký vztah založený na důvěře.

V průběhu školního roku jsem se utvrdila ve třech věcech. Za prvé – jak je důležité oslovovat žáky křestním jménem, chválit je a vyzdvihovat jejich silné stránky. Za druhé – jak je důležité povzbudit žáky úsměvem a dát jim najevo, že se na ně těším a že jsem tam s nimi ráda. Za třetí –  jak je důležité žákům poděkovat i za věci, které se ve škole berou za samozřejmost. Např. za smazání tabule, za dochvilnost, za uklizení třídy atd. A v neposlední řadě – vytvořit během hodiny příjemnou atmosféru, protože za atmosféru v hodině zodpovídá učitel.

Moji milí bývalí žáci, bylo mi ctí vás učit a profesně s vámi růst. Doufám, že se naše cesty zase někdy potkají.

Sára Mertová vystudovala anglický jazyk a pedagogiku na Pedagogické fakultě UK a momentálně vyučuje anglický jazyk na Střední průmyslové škole dopravní v Motole