Petr Pokorný: Netrapme se známkami a nesplněnými výstupy

aneb posuňme společně naše školství kupředu v době krizové i postkrizové…

Situace, ve které se nyní nacházíme, přišla jako blesk z čistého nebe. Nikdo se na ni nemohl pořádně připravit, nikdo nemohl dopředu hledat nástroje, které bychom nyní vytáhli ze šuplíku a fungovali i nadále v nalajnovaném režimu každodennosti. Všichni z nás jsme do této situace byli hozeni jako ryby do vody a každý z nás musel postupnými kroky přijít na to, jak se s tím vším vypořádat. A ano, i my učitelé jsme jen lidé. I my jsme museli zpracovat emoce, které v nás tato rána vyvolala, neboť tohle ještě nikdo nezažil.

Hledání cesty, kterak vést komunikaci s dětmi co možná nejefektivnější a nejzábavnější formou, šlo někomu rychleji a někomu pomaleji. Z mého pohledu je naprosto přirozené,
že jsme v tom v počátcích dělali chyby. Neodhadli jsme onen správný komunikační kanál, učební tempo či množství zadávaných úkolů, nicméně i to jsme postupem času překonali,
vše se ustálilo a my tu jsme pro děti i nadále. Nejen kvůli učení, nýbrž i jako jejich opory, neboť i to je naše role. A my bychom na ni v současném čase neměli zapomínat, ba právě naopak. Tato role je v současnosti možná ještě důležitější než kdy jindy.

Je těžké zprostředkovat ji dětem na dálku, nicméně jistými níže zmíněnými zásadami to zcela jistě lze. Každý z nás současnou situaci pojímá jinak, ale tak je tomu přeci i ve školách. Nikdo z nás není stejný, ale v různorodosti je krása, nebo ne? Avšak i tak bychom na jisté věci rozhodně neměli zanevřít.

Už od prvního dne korona-krize propukla napříč celou Českou republikou diskuse, do které se zapojují snad všichni aktéři výchovně-vzdělávacího systému. Troufnu si říci, že tato diskuse ukazuje něco, co je potřeba si uvědomit a čeho je potřeba si vážit. Učitelé drží pospolu. Z pohledu na internetová fóra a na diskuse na sociálních sítích mám coby učitel se šestiletou praxí na základní škole opravdu upřímnou a nefalšovanou radost. Učitelé diskutují a inspirují se navzájem. Vyměňují si zkušenosti a pohledy na danou věc, což přispívá nejen k tomu, že se posouvá kupředu náš celkový přístup ke vzdělávání na dálku, což má zcela jistě velký dopad na námi vzdělávané děti, ale také celý náš vzdělávací systém, který všemi kroky, které nyní podnikneme, můžeme posunout kupředu.

Ano, mnozí z nás vystoupili z komfortní zóny, zasedli k počítačům a začali s technikou pracovat na úplně jiné bázi, než na jakou jsme byli zvyklí ze škol. A myslím si, že není ostudou přiznat, že námi volené kroky ovládá princip pokus-omyl, který se řídí zpětnou vazbou, která by pro nás měla býti oním hnacím motorem. Neptejme se dětí jen na to, co je chceme naučit. Ptejme se jich i na námi odváděnou práci. Zkoumejme, co je baví a co je nebaví, co se jim zdá býti přínosné a co jim naopak vůbec nevyhovuje. Motivujme je k tomu, ať se rozvíjejí i sami, nebo mezi sebou navzájem, a dejme jim k tomu prostor. Ptejme se na to dětí i rodičů a zkusme se tím řídit. Nikdo z nás není dokonalý a současná situace přináší prostor ke zlepšení ve všech směrech. Je nutno si přiznat, že mnohé děti, zejména ty na střední škole, jsou v online oblasti daleko dál než my. Učme se i my od nich.

Když už se tolik zmiňuji o tom, co mi v současné chvíli dělá radost, nesmím opomenout ani následující kategorii – co by mi ještě udělalo radost. Z pozice učitele by mě nesmírně potěšilo, kdybychom nyní hodili za hlavu fakt, že nestihneme v letošním školním roce probrat všechno učivo, které nám stanovují rámcové a školní vzdělávací programy. Netrapme se tím, že nám žáci nepošlou všechny vypracované úkoly, které jsme jim zadali. Nedělejme si starosti počtem známek a následně tím, jak budeme žáky hodnotit. V kontextu běžného českého školství jsou výše zmíněné starosti běžné, což bohužel ukazují i ony již zmíněné internetové diskuse. V momentální situaci je však i v této oblasti čas a prostor na změnu, což uvidíme i v krocích shora, tedy směrem z MŠMT. Číslíčka na papíře nahradit funkční zpětnou vazbou, která žákům prozradí daleko více než červená dvojka s parafou pod vypracovaným úkolem. Ano, stojí to více času, nicméně kouzlo hlasových zpráv může být také velkým krokem kupředu. Uznávám, že menší děti chodí do školy pro jedničky. Můžeme jim je dát, ale připojme k tomu i komentář, který jim nahradí úsměv paní učitelky či pana učitele, který ve třídě běžně přichází.

Motivujme, rozvíjejme a posouvejme naše žáky dál. Nelámejme si hlavu výstupy z RVP, uvědomme si, že děti si nyní osvojují daleko důležitější kompetence a učí se daleko důležitější věci, než jsou druhy zájmen a číslovek (lze nahradit čímkoliv, zde z pohledu češtináře). Snažme se děti vést k samostatnosti – ano, ten úkol mi normálně vyfoť a pošli ty sám, nemusí to dělat rodiče. Oceňme jejich snahu a případné samostudium k tématu, které je baví a zajímá. Dejme jim prostor, ať nám řeknou, co kdo našel a objevil. Ukažme jim, jak moc je zejména v této chvíli důležitá komunikace, ale nezapomínejme na každodennost.

Mějme na paměti, že dětem chybí spolužáci a sociální kontakty stejně tak, jako chybí nám dospělým. Mnoho dětí nemá možnost si doma popovídat se svými vrstevníky, podpořme je tedy v tom, že si v jakési skupinové konverzaci i s námi popovídají o tom, co dělají, zašlou si video, kterak doma cvičí, případně se pochlubí tím, co doma uvařily a vyrobily. Dejme jim možnost, aby si to nejen okomentovaly, ale aby slyšely chválu a milá slova i od nás. Ve škole tomu tak také je, nebo ne?

Co říci závěrem? Nynější situaci si nikdo nepřál, nikdo si neobjednal a nikdo se na ni nemohl připravit. Jedno je ale jasné, všichni v tom jedeme společně a je to výzva pro každého z nás – pro děti, rodiče i pro nás učitele. A já pevně věřím, že to, co se nyní naučíme, nás všechny může posunout kupředu. Všechny nabyté kompetence a získané dovednosti nás obohatí a já bych si moc přál (zase ta přání), aby všechno to dobré, co nyní vybudujeme, bylo naší součástí i poté, co se naše školství a naše životy vrátí do normálního režimu (nebo nové verze normálu?). Nyní si to možná mnozí z nás neuvědomují, ale já jsem přesvědčený o tom, že v budoucnu zjistíme, jak moc nás tato krize posunula.

Petr Pokorný je učitelem na Základní škole Bedřicha Hrozného v Lysé nad Labem, kde učí šestým rokem. V současné době je také ještě studentem Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, kde dokončuje magisterské studium učitelství (ČJ – NJ). V letošním školním roce jej žáci přihlásili do soutěže Zlatý Ámos, kde se společně probojovali až do finále.