Miriam Čekalová: Ne, vláda to s našimi dětmi opravdu nemyslí dobře

Přestože už před pár týdny vycházely mrazivé články a reportáže o tom, jak děti doma na distanční výuce trpí psychickými problémy, které vyvolaly diskuze o tom, že děti opravdu musíme do školy poslat co nejdříve, po pár týdnech je zase ticho po pěšině. Po pravdě řečeno, už málokdo věří tomu, že by se děti do školy vrátily ještě v tomto pololetí.

Jak by taky ještě někdo mohl věřit tomu, co vláda říká, když je své sliby schopna změnit i do druhého dne. Kdyby vláda byla jeden člověk, měli bychom co do činění s vyčůránkem, který jen slibuje, vodí druhého za nos a v podstatě nemá ani v úmyslu své sliby splnit. Každý soudný člověk by se takovému lháři při každém dalším slibu už vysmál a přerušil s ním dávno veškeré kontakty.

S vládou však kontakty přerušit nemůžeme, a to proto, že jsme v podstatě jejich rukojmí. Ať vláda zavede sebenesmyslnější opatření, málokdo se odváží ho nedodržet, protože jsme přece jen velmi ukázněný národ a smyčka ještě není pro mnohé tak utažená, abychom kolem sebe začali opravdu kopat.

Když se vrátím k distanční výuce, tak je třeba předeslat, že někomu přece jen vyhovuje. Jsou to děti nebo studenti, kterým individuální výuka vyhovuje víc než chození do školy, protože jsou zvyklí pracovat samostatně, najednou nemusí dojíždět a soukromý a rodinný život jim i při všech omezeních poskytuje možnost seberealizace. Při více než rok trvající distanční výuce je však těch, co jim to nevyhovuje, stále více. Ve skutečnosti je to pro některé skutečné peklo, které dětem způsobuje stavy apatie, pocity zmaru, nesmyslnosti a těžké deprese. Přál by kterýkoliv milující rodič toto svému dítěti? Nehledě na to, že tyto jednou vyvolané stavy tak rychle nezmizí a mohou vyústit v opravdovou duševní chorobu. To by žádný normální rodič dobrovolně nepřipustil, protože každý prožívá pocity úzkosti, když vidí své dítě v duševní nepohodě. To je rozhodnutí vlády, která se už ani nesnaží svá rozhodnutí opírat o skutečné potřeby lidí.

Situace mnohých dětí by se dala velmi zlepšit, kdyby distanční výuka byla aspoň trochu regulována shora. Na jedné straně máme spoustu velmi přísných a jasně formulovaných restrikcí a na druhé straně se školám dostává jen vágních doporučení, ze kterých si školy moc nedělají, a konečné rozhodnutí zůstává na řediteli školy.

Výsledkem je situace, kdy školy doslova soutěží, kdo má v rozvrhu více online hodin, protože se snaží vyrovnat místním gymnáziím. U odborných škol, kam chodí studenti pro úplně jiný typ znalostí, je to tragédie. Výsledkem jsou přetížené děti, i rodiče. A nejde jen o přetížení. Teprve při distanční výuce studenti vidí, jací konkrétní učitelé doopravdy jsou – kdo klade důraz na malichernosti, komu jde o jen o to, aby měl u každého studenta dost známek, nebo naopak, kdo umí z učiva vypíchnout to podstatné a zaujmout i ve ztížených podmínkách.

Pro mnohé studenty je velkým zklamáním vidět některé učitele takto odhalené – kladoucí důraz na formu více než na obsah a žijící v bublině svého předmětu. I proto do budoucna vítám možnost, aby se na výuce podíleli i lidé, kteří pedagogiku nestudovali, ale kteří studenty mohou seznámit s tím, jak funguje svět jinde než ve školství.

Naštěstí množství učiva se vlivem distanční výuky redukuje a škola začíná být vnímána především jako místo setkávání a vytváření sociálních vazeb. Tato její funkce je naprosto nezastupitelná a studenti, co jsou teď doma, ztrácejí to nejcennější, co jim škola může dát – kontakt se svými vrstevníky.

Vraťme se k vládě. Stále od politiků slyšíme, jak by si přáli, aby se děti vrátily do škol. Pokud však pro to nejsou ochotni nic udělat, jsou tato slova jen vypočítavým způsobem, jak se ukázat v dobrém světle.

Ordinace dětských psychiatrů jsou plné a mnohým dětem chybí k úplnému zhroucení a ztrátě chuti do života opravdu málo. To v žádném případě nelze považovat za přijatelnou ztrátu při boji z covidem. To je obrovský problém, jehož dopad pocítíme v budoucnosti. Nemá smysl zachraňovat tělo, když zabíjíme duši. Sebevraždy seniorů jsou toho důkazem. Zhoršení epidemiologické situace nemůže být kouzelným zaklínadlem, kterým omluvíme jakékoliv zlo. S epidemií ať se vyrovnávají dospělí. Děti nechme žít a otevřeme školy, jako je tomu jinde. Už včera bylo pozdě.

Miriam Čekalová pracuje jako soudní překladatelka z angličtiny na volné noze. Dva roky učila na střední škole angličtinu a španělštinu a dva roky totéž ve večerních kurzech pro dospělé. Má sedmnáctiletého syna. Věnuje se studiu dalších cizích jazyků a malbě.