Miriam Čekalová: Vysokoškolského vzdělání je pro montovnu škoda

To, že se naše země stala montovnou, dnes kritizuje kde kdo, ale to, že jsme v posledních třiceti letech zároveň kladli takový důraz na vysokoškolské vzdělání, nás dostává do situace, kdy máme spoustu vysokoškolsky vzdělaných lidí a nemáme pro ně pracovní místa. Kromě toho se po revoluci objevila také víceletá gymnázia reflektující zájem dětí i jejich rodičů o kvalitní vzdělání a souběžně s růstem počtu vysokoškoláků rostly požadavky na vysokoškolský titul i u pracovních míst, kde dosud nebyl nutný.

Výsledkem je devalvace vysokoškolských titulů a objevení se nových humanitních oborů, jejichž uplatnění v praxi není zrovna valné. O to víc poklesla poptávka po učebních oborech, kterou se uměle snaží zvýšit různé vládní apely přesvědčující rodiče i děti, že vyučit se řemeslu není ostuda. Je evidentní, že ve školství a nejspíš i v jiných sférách došlo k určité nerovnováze, kterou nebude snadné napravit.

S diplomem za kasu?

Vysokoškolské vzdělání je samozřejmě velmi žádoucí. Čím větší má člověk rozhled, což je hlavní důvod, proč studujeme, tím je flexibilnější i na trhu práce. Když pominu velmi profitabilní obory jako jsou práva, medicína nebo technické obory, jejichž absolventi nemají nikde problémy s uplatněním, tak i absolventi jiných vysokoškolských oborů se velmi snadno uplatní v každém větším městě.

Jenže každý nemůže nebo nechce zůstat v Praze nebo v Brně, což je v pořádku, ale když se podíváte na nabídku pracovních míst v malých městech, obzvláště v těch průmyslových, najdete většinou profese, které nevyžadují buď vůbec žádnou kvalifikaci, nebo v lepším případě výuční list. Firmy hledají většinou operátory ve výrobě, montážní pracovníky, číšníky a servírky, uklízečky, prodavače v supermarketu, pracovníky ostrahy a různé technické profese do výroby. Občas se objeví i nějaká administrativní pozice, na kterou se sesypou mraky absolventů středních i vysokých škol a jednou za delší čas i nějaká vysokoškolská – třeba lékař, psycholog nebo učitel. Dnes se říká, že je taková nabídka pracovních míst, že nepracuje jen ten, kdo nechce, ale opravdu existuje někdo, kdo by chtěl s diplomem v kapse sedět za kasou?

Úspěch je návykový

Stále se mluví o tom, že je třeba snížit počet úředníků a těžce pracující lidé v nekvalifikovaných profesích se často zlomyslně radují z představy, že tito úředníci a nadbyteční intelektuálové budou muset do fabriky nebo za kasu stejně jako oni. Covid ukázal, že jsou situace, kdy jsou sice mnozí nuceni z existenčních důvodů upozadit svou původní profesi a jít si vydělávat třeba jako kurýr nebo prodavačka, ale to je jen velmi dočasná věc. Málokdo vymění svou vysoce kvalifikovanou profesi za nekvalifikovanou napořád.

Zapomínáme na to, že vysokoškolsky vzdělaný úředník, který celý život pracoval intelektuálně, asi dobrovolně k pásu nepůjde, a pokud se tam náhodou ocitne, bude rychle hledat způsob, jak to změnit. Protože i přes všechny řeči o tom, jak je každá práce hodnotná, je to obrovský pád dolů, který se těžko psychicky snáší a je vnímán jako určitá forma trestu. Navíc je to obrovské plýtvání potenciálem a prostředky, které na každého vystudovaného vyložil stát i jeho rodina.

Z psychologického hlediska je pro člověka samozřejmě přijatelnější klesnout kariérně o jeden stupeň – například vzít místo vysokoškolského místa středoškolské – než o dva a víc – například z vysokoškolského místa přejít na místo, kde není nutná žádná kvalifikace. Je taky příjemnější vypracovat se o stupínek nahoru než padnout dolů, což člověk bere jako osobní selhání, i když k tomu třeba vedly vnější okolnosti.

Obzvláště náročné je to v profesích, které jsou považovány za prestižní, nebo které z člověka udělají veřejně známou osobnost, jako je třeba herectví. Jít si pak sednout za kasu už vyžaduje velké osobní hrdinství, protože takový člověk nikdy není v situaci běžného člověka, ale je velmi znevýhodněn už proto, že není anonymní. Úspěch je návykový a neúspěch strašně bolí, nehledě na to, že v dnešní době úspěchem měříme hodnotu člověka, takže se nelze divit mnohým hvězdám, které se se svým odchodem ze slávy nedokázaly vyrovnat.

Vzdělávat se celoživotně

Na druhé straně je pravda, že lidé vysokoškolsky vzdělaní často žijí v určité umělé bublině, která se s reálným světem dost míjí. Studium na vysoké škole někdy totiž znamená i to, že musíte být velmi konformní a nechávat si své názory na studovanou látku pro sebe, protože stejně jako na střední škole i tady jde hlavně o zvládnutí učiva a na nějaké reformní názory není nikdo moc zvědavý.

Velmi brzo taky zjistíte, že pokud chcete dostudovat, tak je dobře být se všemi vyučujícími zadobře, a to i s těmi, kteří nejsou pro danou práci kompetentní nebo překračují hranice etiky. Stěžovat si je totiž vždy tak trochu chůze po tenkém ledě. Na druhou stranu můžete potkat úžasné osobnosti, na které celý život nezapomenete, takže je to vlastně zase všechno jen o lidech.

Jak tedy překlenout tu propast mezi nedostatkem řemeslníků a lidí s praktickým vzděláním a přebytkem těžko uplatnitelných absolventů humanitních oborů? Dílčím řešením by bylo prakticky zaměřené celoživotní vzdělání – například praktické části učebních oborů nabízené formou rekvalifikačních kurzů pro širokou veřejnost. Řešení by to bylo jak pro lidi, kteří se po vysoké škole nemůžou ve svém oboru uplatnit, tak i pro ty, kteří po letech dosáhli ve svém oboru úspěchu, ale upadli do stereotypu a potřebují změnu.

To, že někdo vystudoval třeba sociologii, ale zároveň se dodatečně vyučil truhlářem, přispívá zároveň k určité osobnostní rovnováze a sblížení lidí různých oborů, protože člověku, který pracuje jak intelektuálně, tak i rukama, mnohem méně hrozí, že uvízne v nějaké intelektuální bublině zcela odtržené od reality. Rekvalifikační kurzy samozřejmě existují, ale myslím, že nejsou tak rozšířené, aby byly hojně využívány i těmi, kteří nejsou zrovna nezaměstnaní.

Současný rozpor mezi množstvím vysokoškoláků a skladbou našeho pracovního trhu je důkazem toho, jak málo byly tyto věci předchozími vládami promyšleny a naplánovány. Vzdělaný člověk je sice flexibilnější než nevzdělaný, ale nedá se očekávat, že touto flexibilitou a nabytým vzděláním bude plýtvat v nekvalifikovaných profesích. Opravdu chceme chytré a schopné, byť humanitně vzdělané, mladé lidi ve fabrikách? Pokud ne, tak je třeba, aby naše země měla určitou centrální vizi, kam má vzdělání i průmysl směřovat a o které bychom měli veřejně diskutovat, protože trh opravdu nevyřeší všechno.

Texty na blozích nevyjadřují názory EDUin.

Jeden komentář: “Miriam Čekalová: Vysokoškolského vzdělání je pro montovnu škoda”

1. Sportovni-vyziva24 napsal:

   12.9.2022 (00:51)

   Jsem ohromen tím, jak bylo téma v článku prezentováno. Když jsem na web vstupoval, doufal jsem, že se dozvím více a nebyl jsem zklamán. Při čtení podobných záznamů na webu se můžete ztratit…

   Odpovědět